Začněme s hláškou z mého oblíbeného seriálu, Červeného trpaslíka:
"Welcome to the Rimmer Experience, a place of wonder, excitement and...wonder. You will experience some heroic events which some might not attribute to any living person, but then again, Arnold J Rimmer was a deeply remarkable man."
(Those who do not know it may watch it here: https://www.youtube.com/watch?v=r-ZiI3iVgpM - link odkazuje na originální, anglickou verzi)
I think this describes more or less accurately the following contains of this blog. My feats here have not been exactly remarkable :) Today was my second day of school. And the first day truly at the department. After receiving a mail from my "contact" here (many thanks to him!) in the middle of the night, which made me feel so embarrassed about not sending him a message after arriving here that I couldn't sleep for three hours, after a difficult and slow and rather late getting up in the morning (here one can truly appreciate the advantage of using English rather than Czech) I followed the instructions in his mail and my day at the department turned out to be a remarkably stimulating experience.
Považuji to za docela přesný popis budoucího obsahu mého blogu. Moje činy zde zatím nejsou kdovíjak pozoruhodné :) Dnes jsem byla ve škole druhý den, dá se říct, že to byl můj první den na ústavu. Poté, co jsem vprostřed noci dostala mejl od svého zdejšího "kontaktu", ostuda, že jsem mu po příjezdu nenapsala hned mi nedala spát tři hodiny, a tak po poněkud pomalejším a náročném vstávání (v angličtině se stále jedná o ráno, tady musím přiznat barvu, že to bylo téměř již poledne) jsem uposlechla instrukcí a můj den na ústavu tak nakonec byl nádherný motivující zážitek.
First task was to get to Uni using my brand new bike. It only started clapping and moaning after some 10 minutes of a dangerously rapid ride, during which some of the elderly citizens of Leiden didn't stand a chance of overtaking me, I took the route designed by my momentary abilities to turn or cross, through the biggest traffic leading directly to the central station, where all the buses and the crowds of people added to my riding confidence, especially after realising that the shortest distance at which I can be sure I can stop the bike is mere 3 meters...
První zásadní úkol bylo dostat se na Univerzitu za použítí mého zbrusu nového kola. Začalo se klepat a naříkat až po 10 minutách ďábelsky rychlé jízdy, během které někteří ze starších obyvatel Leidenu neměli mnoho šancí mne předejít, trasu jsem vybírala podle toho, kdy se mi podařilo zatočit, a tak jsem se nestačila divit, když jsem se ocitla na hlavním nádraží a prodírala se davy lidí a autobusů, což mi přidalo na mé jízdní pohodě, zejména, když jsem si uvědomila, že umím zastavit už na pouhé tři metry...
Next challenging task was devising a procedure how to park my bike. With the luxury of hindsight, I picked a rather inconvenient place (oh the rain!), my chain-locking techniques definitely leave something to be desired, but at the end of the day the only thing that counts is finding your bike there at the end of the day. Which I did. Who would want such a bike, any way. Except for me, of course. I find the bike very entertaining.
Další problém bylo vymyslet, jak budu parkovat. Zpětně můžu říct, že jsem si nevybrala ideální místo (ach ten déšť!), ale konec konců, jediné, na čem záleží, je, abych tam nakonec svoje kolo našla. A to jsem našla. Kdo by chtěl takové kolo... Kromě mě, samozřejmě. Mně to kolo baví.
So, more about Snellius in the future posts, let's just say that even though the upper floor is connected to the bungalow teaching part, one doesn't have to go through the canteen every time, there's an innocuously looking door, which leads to the main stairs and up and above one can find the math department. One also shouldn't be worried about the names on the offices not matching the names, since all the people are easily found around the department (once you know how they look, though). And everybody is quite helpful. I mean, immensely helpful. And superkind.
O Snellius gebouw se rozpovídám někdy příště, prozatím stačí říct, že se opravdu nemusí procházet do vyšších pater přes kantýnu, jsou tam nenápadné dveře a nahoře navrchu jsou matematici. Dokonce se ani člověk nemusí trápit, že málokterá jmenovka na dveřích odpovídá lidem, co v kterém kanclu přebývají, protože ty můžete najít kdekoliv po patře (teda, jakmile víte, jak vypadají). A všichni jsou hodní a milí a nápomocní. Supermilí a supernápomocní.
(View from the library - Výhled z knihovny)
To cut the long story a bit less long, I talked to people about courses, life, maths, Italia, Leiden, Holland, the sun and my own home university. The only unfortunate thing is that some people actually want to work after some time spend chatting with you, but the great thing is, there are so many nice people that you can almost immediately find someone else to chat with!
Abych to zkrátila, bavila jsem se se spoustou lidí o spoustě věcí, jediná věc to trošku kazí, ostatní občas chtějí jít zpátky pracovat, ale zas je tu spousta lidí, se kterými si můžete popovídat, tak si brzo najdete někoho dalšího... :)
However, with all this settled down in a beautiful way, I might have some time to do some maths. I have already done what could be regarded as the first steps towards my thesis, so let's see where that leads to, I might post about this when I digest my thoughts enough.
Nicméně, už jsem se tu docela dobře usadila, tak už můžu začít taky pracovat. Už jsem dokonce udělala věci, co by se daly považovat za první krůčky k mé bakalářské práci, tak uvidíme, kam to povede, časem o tom napíšu, až se s tím sama srovnám...
Žádné komentáře:
Okomentovat